Měsíc s Yoli a KRÁLOVNOU TEARLINGU (Ukázka z knihy)

Kapitola 1

Desátý kůň

Královna z Glynnů – Kelsea Raleigh Glynnová, desátá královna Tearlingu. Též známa jako Poznamenaná královna. Pěstouni: Carlin a Bartholomew (Barty Dobrý) Glynnovi. Matka: Královna Elyssa z Raleighů. Otec neznámý – spekulace viz dodatek XI…

Raná historie Tearlingu (Rejstřík)

(Merwinská verze)

Kelsea Glynnová seděla úplně nehybně a dívala se, jak se jednotka blíží k jejímu domu. Muži jeli ve vojenském útvaru, se zvědy na křídlech; všichni na sobě měli šedé uniformy tearské Královniny gardy. Pláště se při jízdě vzdouvaly a odhalovaly drahé zbraně: meče a dýky, všechny z mortské oceli. Jeden z nich měl dokonce palcát; Kelsea zahlédla jeho nebezpečnou hlavici s ostrými hroty vyčuhovat od sedla. Blížili se k chalupě s podmračenými výrazy; jejich chování jasně naznačovalo, že sem nejedou rádi.

Kelsea seděla ve vidlici stromu asi deset metrů od domu. Byla zahalená v plášti, kapuci měla přetaženou přes hlavu a udržovala tak dokonalou rovnováhu, že strom nevydal ani jediný zrádný zvuk. Léta se učila lesnímu umění; dokázala se stát součástí stromu, ztratit se něm. Od kapuce až po boty v barvě borového jehličí byla v zeleném. Na krku se jí houpal safír na řetězu z ryzího zlata. Šperk měl ten nepříjemný zvyk vykouknout zpod košile pár minut poté, co ho zastrčila dovnitř. Připadalo jí to symbolické; právě ten safír byl příčinou jejích potíží.

Devět mužů, deset koní.

Vojáci dojeli na uhrabané prostranství před chalupou a sesedli. Když shodili z hlavy kapuce, Kelsea viděla, že nikdo z nich se ani neblíží jejímu věku. Tihle muži byli třicátníci, čtyřicátníci a všem byl společný tvrdý, ošlehaný vzhled – léta bojů si na nich vybrala svou daň. Pohlédli na chalupu, voják s palcátem něco zamumlal a ostatní automaticky sáhli po zbraních.

„Vyřídíme to co nejrychleji.“ To řekl vysoký, hubený muž, jehož velitelský tón svědčil o tom, že je jejich vůdcem. Přistoupil ke dveřím a třikrát na ně zabušil.

Otevřel Barty. Dokonce i ze svého místa Kelsea viděla, že jeho kulatá tvář je vrásčitá, oči červené a oteklé. To ráno poslal Kelseu do lesa; nechtěl, aby byla svědkem jeho žalu. Kelsea protestovala, ale Barty žádný odpor nepřipouštěl a nakonec ji prostě vystrčil ze dveří se slovy: „Běž se rozloučit s lesem, děvče. Teď nejspíš potrvá hodně dlouho, než tě zas nechají jen tak se toulat.“

Kelsea tedy šla a strávila dopoledne v lese, přelézala padlé stromy, občas se zastavila a naslouchala lesnímu tichu, klidu, který se vlastně vůbec nehodil k bohatství života, jež skrýval. Dokonce chytila do oka králíka, jen tak pro ukrácení času. Ale pustila ho; Barty a Carlin maso nepotřebovali a jí nedělalo potěšení zabíjet. Když Kelsea sledovala, jak králík skáče pryč a mizí v lesích, kde strávila celý svůj život, zkusila si znovu říct to slovo, které jí v ústech chutnalo jako prach. Královna. Bylo to zlověstné slovo, předpovídalo pochmurnou budoucnost.

„Barty,“ pozdravil vůdce jednotky. „To je let, co jsme se neviděli.“

Barty zamumlal něco, čemu nerozuměla.

„Přijeli jsme si pro tu dívku.“

Barty kývl, strčil do pusy dva prsty a pronikavě hvízdl. Kelsea bezhlučně sklouzla ze stromu a vyšla z lesa. Srdce jí bušilo. Proti jednomu útočníkovi by se uměla ubránit nožem; o to se Barty postaral. Ale ozbrojená jednotka vojáků byla pro ni novinka a trochu ji to děsilo. Cítila, jak si ji všichni ti muži prohlížejí, jak si ji měří. Vůbec nevypadala jako královna a věděla to o sobě.

Vůdce, muž s tvrdým výrazem v obličeji a jizvou na bradě, se před ní hluboce uklonil. „Výsosti. Jsem Carroll, kapitán gardy zesnulé královny.“

Po chvilce se uklonili i ostatní. Ten s palcátem sklonil tělo snad o dva tři centimetry a sotva znatelně pohnul bradou.

„Musíme vidět znamení,“ zamumlal jeden ze strážných, jehož tvář skoro úplně zakrýval rezavý vous. „A klenot.“

„Myslíš, že bych oklamal království, chlape?“ ohradil se chraplavě Barty.

„Vůbec se nepodobá své matce,“ odsekl rudovous.

V tom měl samozřejmě pravdu. Podle toho, co říkala Carlin, byla královna Elyssa klasická tearská kráska, vysoká, plavovlasá, štíhlá. I Kelsea byla vysoká, ale tmavá a její tvář by se dala při troše dobré vůle popsat jako tuctová. A ani o její postavě se nedalo říct, že je sošná – měla sice spoustu pohybu, ale také zdravou chuť k jídlu. 

„Ukaž jim je, Kel,“ kývl na ni Barty.

Kelsea vytáhla zpod košile přívěsek se safírem a přidržela ho tak, aby na něj dopadlo světlo. Nejradši ze všeho by si tu věc strhla z krku a vrátila jim ji, jenže Barty a Carlin jí už vysvětlili, že něco takového by jí prostě neprošlo. Byla korunní princeznou Tearlingu, dnes měla devatenácté narozeniny a získala tak nárok na trůn. Odvezli by ji do Pevnosti třeba násilím, kdyby to jinak nešlo, uvěznili by ji na trůně a tam by seděla, ověšená hedvábím a šperky, dokud by ji někdo nezavraždil.

Vůdce kývnutím schválil klenot a Kelsea si setřásla z paže levý rukáv pláště, takže se odhalilo předloktí, na němž byla od zápěstí až po loket vidět roztažená jizva v podobě čepele dýky. Jeden či dva muži při tom pohledu cosi zamumlali a poprvé od chvíle, kdy přijeli, pustili jílce zbraní.

„To bychom měli,“ řekl Carroll. „Pojedeme.“

„Ještě okamžik.“ Ve dveřích se objevila Carlin a jemně přitom odstrčila Bartyho z cesty. Udělala to zápěstím, ne prsty, což znamenalo, že její artritida musí dnes být hodně zlá. Jako vždycky byla dokonale upravená, bílé vlasy úhledně vyčesané vzhůru. Kelseu překvapilo, že i její oči jsou trochu zarudlé. Carlin nebyla plačtivá; jen málokdy dala vůbec najevo nějaké city.

Několik gardistů se při pohledu na ni narovnalo. Jeden dva dokonce o krok couvli, včetně toho muže s palcátem. Kelsea měla vždycky dojem, že Carlin sama vypadá jako členka královského rodu, překvapilo ji ale, že tihle muži s velikými meči se nechají zastrašit jednou starou ženou. Díky Bohu, že nejsem jediná.

„Teď se nám prokažte vy!“ žádala Carlin. „Jak máme vědět, že přicházíte z Pevnosti?“ „Kdo jiný by věděl, kde ji právě dnes hledat?“ pokrčil rameny Carroll.

„Vrahové.“

Několik vojáků se nevlídně uchechtlo. Voják s palcátem ale předstoupil a začal něco hledat pod pláštěm.

Carlin na něj chvíli hleděla. „Tebe znám.“ „Přinesl jsem královniny pokyny,“ řekl a vylovil tlustou obálku, zežloutlou stářím. „Kdyby sis nevzpomněla.“

„Pochybuji, že by na tebe lidé příliš často zapomínali, Lazare,“ odpověděla Carlin odmítavě. Rychle rozložila papír, i když při její artritidě to muselo být 7

peklo, a přelétla očima obsah. Kelsea fascinovaně hleděla na dopis; tohle psala její matka, toho se dotýkala. Matka byla dávno mrtvá, ale dopis byl tady.

Carlin to zřejmě uspokojilo. Vrátila papír strážci. „Kelsea si musí vzít věci.“ „Jen pár minut, výsosti. Pak musíme jet.“ Carroll teď mluvil ke Kelsee; znova se uklonil a ona viděla, že na Carlin už zapomněl. Carlin měla tvář jako z kamene; i ona to poznala. Kelsea si často přávala, aby se Carlin rozzlobila, místo aby se stáhla do toho tichého, uzavřeného já, tak chladného a odtažitého. Carlinino mlčení bývalo strašlivé.

Kelsea se protáhla kolem koní do chalupy. Oblečení měla už zabalené v sedlových vacích, ale teď se jim vyhnula; místo toho se zastavila ve dveřích do Carlininy knihovny. Stěny byly obložené knihami; police dělal Barty sám a věnoval je Carlin o Kelseiných čtvrtých Vánocích. Vzpomínky na tu dobu byly mlhavé; v paměti jí utkvěl jasný, čistý den, kdy pomáhala Carlin skládat knihy do polic a rozplakala se, když jí Carlin nedovolila seřadit je podle barev. Milovala ty knihy, strašně ráda je viděla na policích, kde každá měla své vlastní místo.

Knihovna byla ale také školní třída, a občas dost nepříjemná. Základy matematiky, tearská mluvnice, zeměpis, jazyky okolních zemí, jejichž podivné přízvuky byly zpočátku obtížné a později snazší a rychlejší, dokud Kelsea a Carlin nemohly snadno přecházet z jednoho jazyka do druhého, přeskakovat z mortštiny do cadarštiny a zpátky k jednoduššímu, méně citovému jazyku Tearlingu a nevynechat přitom jedinou slabiku. Hlavně se ale učila historii, historii lidstva až dlouho do doby před Překročením. Carlin často říkala, že historie je všechno, protože člověk má v povaze dělat znova a znova tytéž chyby. Carlin byla spravedlivá, ale nic neodpouštěla. Když měla Kelsea do večeře hotové všechny úkoly, směla si pak z knihovny vybrat knihu a zůstat vzhůru, dokud ji nedočetla. Jednou takhle četla obzvlášť dlouhý román až do svítání a mohla pak vynechat domácí povinnosti a skoro celý následující den prospat. Uběhly ale také celé měsíce, kdy měla Kelsea toho neustálého učení dost a prostě se zasekla. Pak ale nebyly knihy, nebyla knihovna, jen domácí práce, osamění a Carlinina žulová, nesouhlasná tvář. Nakonec se Kelsea do školy vždycky vrátila.

Barty zavřel dveře a přistoupil k ní; při každém druhém kroku vlekl nohu po zemi. Kdysi dávno také sloužil v Královnině gardě, dokud ho rána mečem pod 8

koleno neochromila. Položil jí pevně ruku na rameno. „Nemůžeš to odkládat, děvče.“

Kelsea se obrátila a uviděla, že Carlin se dívá jinam, z okna. Vojáci před chalupou neklidně přešlapovali a stříleli kolem sebe kradmými pohledy.

Jsou zvyklí na ohraničený prostor, pochopila Kelsea. Otevřené prostranství je zneklidňuje. Div se nezhroutila, když si uvědomila, co to asi znamená pro ni, jaký asi bude její příští život v Pevnosti. A to si myslela, že už všechny slzy vyplakala.

„Tohle je nebezpečná doba, Kelseo,“ řekla Carlin do okna a její hlas zněl jako z dálky. „Dávej si pozor na regenta, bez ohledu na to, že je to tvůj strýc; ten chtěl sedět na trůnu, už když byl v matčině lůně. Ale garda tvé matky jsou dobří muži a postarají se o tebe.“

„Nemají mě rádi, Carlin,“ vyhrkla Kelsea. „Říkala jsi, že pro ně bude čest mě doprovázet. Ale oni jsou tady neradi.“

Carlin a Barty se po sobě podívali a Kelsea zahlédla přízraky mnoha starých hádek mezi nimi. Bylo to divné manželství. Carlin byla aspoň oo deset let starší než Barty, už jí bylo skoro sedmdesát, ale nebylo potřeba zvláštní představivosti, aby člověk pochopil, že bývala krásná. Barty nebyl krásný, byl menší než Carlin a mnohem kulatější, ale měl dobromyslnou tvář, šedé vlasy a usměvavé oči. Knížky ho vůbec nezajímaly a Kelsea si často říkala, o čem tak asi spolu můžou s Carlin mluvit, když u toho ona není. Možná o ničem; možná je Kelsea tím společným zájmem, který je drží pohromadě. Ale jestli je to tak, co se s nimi stane teď?

Carlin konečně odpověděla: „Přísahali jsme tvé matce, že ti neřekneme o jejích selháních, Kelseo, a ten slib jsme splnili. Ale ne všechno bude v Pevnosti tak, jak sis myslela. Barty a já jsme ti dali dobré nástroje, to bylo naším úkolem. Ale až usedneš na trůn, budeš muset sama dělat těžká rozhodnutí.“ Barty nesouhlasně odfrknul a dokulhal ke Kelseiným sedlovým vakům. Carlin po něm střelila pohledem, což on ignoroval, a tak ho obrátila na Kelseu a obočí se jí uprostřed potkalo. I Kelsea se odvrátila a žaludek se jí stáhl. Jednou, kdysi dávno v lese, uprostřed lekce o využití červeného mechu, Barty z ničeho nic vyhrkl: „Kdyby záleželo na mně, Kel, tak bych tu zatracenou přísahu porušil a řekl ti všechno, co chceš vědět.“

„A proč nezáleží na tobě?“ 9

Barty bezmocně pohlédl na mech ve svých dlaních a Kelsea po chvilce pochopila. V chalupě nic nezáleželo na Bartym; velela Carlin. Carlin byla chytřejší, Carlin nebyla zmrzačená. Barty byl až ten druhý, byl jen Carlinin manžel. Carlin byla dobrá žena, ale Kelsea dost často pocítila sevření té železné vůle, a tak chápala Bartyho trpkost dost na to, aby ji cítila skoro jako svou vlastní. Nepouštěli ji do vesnice, kde by se mohla něco dozvědět; dětství prožila skutečně v exilu. V noci ale nejednou slýchala Carlin a Bartyho, jak spolu dlouze hovoří, když si mysleli, že Kelsea spí. Už celé roky regentova stráž pátrá po celé zemi a hledá dítě s náhrdelníkem a jizvou. Hledá Kelseu. „Nechala jsem ti ve vaku dárek,“ vrátila ji Carlin znova do současnosti.

„Jaký dárek?“ „To zjistíš sama, až odsud odejdeš.“

Kelsea na okamžik cítila, jak se v ní znovu sbírá starý hněv; Carlin před ní pořád něco tají! Ale vzápětí se zastyděla. Krátce po jejím odjezdu odjedou i Barty a Carlin, do Petalumy, jižní vesnice u cadarských hranic, kde Barty vyrůstal. Dnes netruchlí jen proto, že ztrácejí Kelseu, ale protože opouštějí svůj domov. Barty bude bez svého lesa nešťastný, jenže jsou i jiné lesy a on se je může naučit znát. Carlinina oběť byl větší… Carlin se vzdávala knihovny. Ty knihy nashromáždila v průběhu celého života, všechny pocházely ještě z doby před Překročením, byly opatrovány a ochraňovány po celá staletí. Nemohla je vzít s sebou; nákladní vůz by byl příliš nápadný. O všechny přijde.

Kelsea sebrala svůj cestovní vak a hodila si ho přes rameno. Pak se podívala oknem na desátého koně. „Je toho tolik, co nevím.“

„Víš to, co potřebuješ,“ odpověděl Barty. „Máš svůj nůž?“

„Ano.“ „Vždycky ho měj u sebe. A dávej si pozor, co jíš a odkud to pochází.“

Kelsea ho objala. Barty sice nebyl žádný sušinka, ale teď se chvěl vyčerpáním a Kelsea si náhle uvědomila, jak je unavený, kolik z něj její výchova vysála energie, kterou si měl schovávat na stáří. Bartyho silné paže ji na chvilku pevně sevřely, pak se ale odtáhl a podíval se na ni planoucím modrým pohledem. „Nikdy jsi nikoho nezabila, Kel, a to je dobře. Ale od téhle chvíle jsi lovná zvěř, rozumíš? Chovej se podle toho.“ Kelsea čekala, že Carlin jeho slova popře; vždycky říkala, že síla je pro hlupáky. Teď ale souhlasně kývla. „Vychovala jsem tě jako myslící královnu, Kelseo, a 10

tou také budeš. Ale čeká tě doba, kdy ze všeho nejdůležitější je přežít. Tihle muži poctivě splní svůj úkol dovézt tě bezpečně do Pevnosti. Potom ale před sebou budeš mít velké nebezpečí a Bartyho lekce ti možná budou užitečnější než moje.“

Odstoupila od okna a lehce položila Kelsee ruku na záda. Dívka sebou trhla: Carlin se skoro nikdy nikoho nedotýkala. „Ale nedopusť, aby ses začala příliš spoléhat na zbraně a nechala si jimi zatemnit mysl. Vždycky jsi měla zdravý rozum, Kelseo. Dávej si pozor, abys o něj nepřišla. Když vezmeš do ruky meč, může se to snadno stát.“

Na dveře zabouchala obrněná pěst.

„Výsosti?“ zavolal Carroll. „Připozdívá se.“

Barty a Carlin odstoupili a Carlin zvedla poslední kus Kelseiných zavazadel. Najednou vypadali oba strašně staří.

„Kdy bude bezpečné vám poslat zprávu?“ zeptala se Kelsea. „Kdy se budete moci přestat skrývat?“

Barty a Carlin se po sobě podívali – byl to rychlý, kradmý pohled a Kelsee se vůbec nelíbil. Nakonec odpověděl Barty. „To bude chvíli trvat, Kel. Víš –“

„Budeš mít jiné starosti,“ přerušila ho zprudka Carlin. „Mysli na svůj lid. Možná to potrvá hodně dlouho, než nás zase uvidíš.“

Vojáci už znova nasedli na koně; když Kelsea vyšla z domu, hleděli na ni dolů s neskrývaným pohrdáním. Ten voják s palcátem, Lazarus, se na ni nedíval vůbec, ale hleděl někam do dálky. Kelsea začala nakládat svá zavazadla na koně, bílou klisnu, která se zdála hodnější než Bartyho hřebec.

„Předpokládám, že umíš jezdit, výsosti?“ zeptal se voják, který jí držel otěže. Slovo výsosti vyslovil, jako by šlo o nějakou nákazu, a Kelsea mu vytrhla otěže „Ano, umím.“

Přehodila si otěže z ruky do ruky, oblékla si zelený zimní plášť a zapnula ho. Vyšvihla se na koně a podívala se dolů na Bartyho. Snažila se přitom zahnat vtíravou předtuchu, že ho vidí naposledy. Zestárl předčasně, nebyl ale žádný důvod, proč by neměl žít ještě léta. A z předtuch často nic nebývá. Podle toho, co říkala Carlin, osobní věštec mortské královny předpověděl, že se Kelsea devatenáctých narozenin nedožije. A vida, byla tu pořád.

Usmála se na Bartyho – jak doufala, statečně. „Brzo pro vás pošlu.“ Kývl a zářivě, nuceně se usmál. Carlin teď byla tak bílá, že se Kelsea bála, aby 11

na místě neomdlela. Stará žena k ní ale předstoupila a podala jí ruku. Bylo to tak nečekané, že Kelsea na ruku chvíli hleděla, než jí došlo, že se jí má chopit. Za všechna ta léta, co spolu v chalupě žily, ji Carlin za ruku nikdy nevzala. Mohla od ní čekat nejvýš tak poplácání po zádech, a i to přicházelo tak zřídka jako déšť v poušti.

„Časem pochopíš,“ řekla Carlin a pevně jí ruku sevřela. „Pochopíš, proč bylo všechno tohle nezbytné. Měj se na pozoru před minulostí, Kelseo. Buď správcem říše.“

Dívka se zamračila. Dokonce ani teď nedokázala Carlin mluvit jinak než v hádankách! Kelsea odjakživa věděla, že kdyby záleželo na Carlin, nikdy by si ji k výchově nevybrala; byla často zklamaná Kelseinou nezvladatelnou výbušností, její malým nadšením. Odtáhla ruku, pak se podívala na Bartyho a všechno podráždění se vytratilo. Teď už neskrývaně plakal, na tváři se mu leskly cestičky slz. Kelsea ucítila, jak se i jí zalévají oči, uchopila ale otěže a obrátila koně k Carrollovi. „Můžeme jet, kapitáne.“

„Jak poroučíš, paní.“ Pohodil otěžemi a vyrazil na cestu. „Seřadit do kosočtverce, královna uprostřed,“ zavolal přes rameno. „Pojedeme do západu slunce.“

Královna. Zase to slovo. Kelsea se snažila myslet sama na sebe jako na královnu, ale prostě to nedokázala. Pobídla koně tak, aby stačil gardě, a zatvrzele se neohlížela. Obrátila se jen jednou, těsně před zákrutem cesty, a zjistila, že Barty a Carlin pořád ještě stojí před chalupou a dívají se za ní jako dva staří lesáci z dávno zapomenutého příběhu. Pak jí stromy zakryly výhled.

Kelseina klisna byla zjevně dobrá, obtížný terén zvládala bez problémů. Bartyho hřebec měl v lese vždycky potíže. Barty tvrdil, že jeho kůň je aristokrat a že cokoli horšího než upravené cesty je pod jeho úroveň. Ale ani na tom hřebci se Kelsea nikdy nedostala dál než pár kilometrů od chalupy. Tak to přikázala Carlin. Kdykoli Kelsea toužebně hovořila o věcech, které, jak věděla, jsou k vidění dál ve světě, Carlin jí udělala kázání o nutném utajení a o důležitosti královské funkce, kterou zdědí. To bylo pro Carlin nejdůležitější; občas, když měla Kelsea vztek, říkala si, že Carlin by klidně vychovávala i kteroukoli jinou dívku, jen kdyby ji v budoucnu čekal trůn. Jednou, když jí bylo třináct, vyjela Kelsea aspoň sedm osm kilometrů za Carlininu povolenou hranici a ocitla se v neznámém lese. Neznala tu ani stromy, ani dva potoky, které míjela, a když se 12

podívala na obzor, viděla nějakých třicet metrů daleko kouř z kamenného komína.

Kelsea se přiblížila a našla tam chalupu, chudší než tu, kterou měli Barty s Carlin, postavenou ze dřeva, ne z kamene. Před chalupou ale běhali dva malí kluci, o pár let mladší než ona, a šermovali dřevěnými mečíky. Kelsea je tehdy velice dlouho sledovala, protože vycítila něco, co ji do té chvíle vůbec nenapadlo: úplně jinou výchovu, než byla ta její. Až do té doby se domnívala, že všechny děti žijí stejně. Chlapci měli roztrhané šaty, ale oba na sobě měli pohodlné košile s krátkými rukávy. Kelsea mohla nosit jen košile s vysokým límcem a dlouhé přiléhavé rukávy, aby nikdo, kdy by ji náhodou spatřil, neviděl její paži ani náhrdelník. Poslouchala klábosení chlapců a zjistila, že sotva umějí pořádně tearsky; nikdo je každé ráno neposadil za stůl a nevtloukal do nich mluvnici. Bylo poměrně časné odpoledne, ale oni nebyli ve škole.

„Ty seš Mort, Emette. Já sem Tear!“ prohlásil pyšně starší z chlapců.

„Já nejsem žádnej Mort! Morti sou blbí!“ rozkřikl se menší. „Máma řikala, že mě máš taky někdy nechat bejt Tear!“ „Tak jo. Tak seš Tear, ale já můžu dělat kouzla!“

Když ale Kelsea chlapce chvíli pozorovala, všimla si skutečného rozdílu a doopravdy zpozorněla: Tyhle děti mají jeden druhého. Stála jen padesát metrů od nich, ale když viděla kamarádství panující mezi nimi, připadala si spíš jako na Měsíci. A ten pocit se ještě prohloubil, když je jejich matka, buclatá žena, která v sobě neměla nic z Carlininy sošné elegance, přišla volat k večeři.

„Eme, Martine! Pojďte se umýt!“ „Ne,“ odsekl ten malý. „Eště sme neskončili.“

Matka sebrala klacek z hromady dřeva, skočila mezi ně a začala šermovat s oběma najednou. Oba chlapci se chichotali a ječeli. Nakonec matka popadla každé dítě jednou rukou, přitiskla si je k sobě a takhle společně odešli dovnitř; bylo to jedno dlouhé objetí až k domu. Stmívalo se, a i když Kelsea věděla, že by měla jet, nedokázala se od toho pohledu odtrhnout. Carlin žádnou náklonnost najevo nedávala, dokonce ani Bartymu; nejlepší, v co mohla Kelsea doufat, byl úsměv. Kelsea byla dědička tearského trůnu, ale tihle chlapci měli víc než ona.

Když konečně dorazila domů, přišla pozdě k večeři. Carlin a Barty měli o ni strach; Barty na ni chvíli křičel, ale Kelsea přesto viděla, jak se mu ulevilo, a než ji poslal do jejího pokoje, objal ji. Carlin na Kelseu jen minutu chladně hleděla a 13

pak ji informovala, že má na týden zakázanou knihovnu. Ten večer Kelsea ležela v posteli a nemohla se zbavit pocitu, že ji strašlivě a naprosto podvedli. Do té doby viděla v Carlin svou adoptivní matku, možná dokonce matku opravdovou. Teď ale pochopila, že nemá matku vůbec, jen chladnou ženu, která všechno vyžaduje a nic nedává.

O dva dny později, když byla Kelsea na vyjížďce, měla v úmyslu znovu vyjet za povolenou hranici a ještě jednou navštívit tu chalupu. V polovině cesty to ale vzdala a obrátila se. Neposlušnost jí nepřinášela uspokojení, děsila ji. Kelsea měla pořád dojem, že cítí v zádech Carlinin pohled. Nikdy už vymezené území neopustila a tím pro ni veškerý širý svět končil. Všechny Kelseiny zážitky pocházely z lesa kolem chalupy, a tam znala každou píď, už když jí bylo deset. Teď, když stráž s Kelseou uprostřed přejela Carlininu hranici, Kelsea se bojovně usmála a rozhlédla se po kraji, který nikdy neviděla.

Jeli na jih, samým srdcem Reddického lesa, který pokrýval severozápadní část země. Všude rostly tearské duby, některé z nich měřily osmnáct, dvacet metrů a rozprostíraly jim nad hlavou zelený baldachýn. Také tu rostlo nějaké nízké křoví, které Kelsea neznala. Větve vypadaly jako plazivec, který má antihistaminické účinky a hodí se k obkladům. Listy ale byly delší, zelené a zakroucené, s načervenalým odstínem, jaký varuje před jedovatou škumpou. Kelsea se snažila nepouštět do něj příliš svou klisnu, ale na některých místech to jinak nešlo; půda se pomalu svažovala a podrost houstl. Byli teď daleko od cesty, a jak šlapali po praskajícím zlatém koberci dubového listí, měla Kelsea pocit, že celý svět je musí slyšet projíždět.

Stráže jely kolem ní v kosočtverci a udržovaly si stále stejné odstupy bez ohledu na změny rychlosti, které si vyžádal proměnlivý terén. Lazarus, strážce s palcátem, byl někde za ní, takže ho neviděla. Po pravici měla Kelsea toho nedůvěřivého gardistu s rudým plnovousem a potajmu ho se zájmem sledovala. Gen pro zrzavé vlasy byl recesivní a za ta tři století od Překročení se mezi obyvatelstvem pomalu, ale jistě vytrácel. Carlin Kelsee říkala, že některé ženy, a dokonce i někteří muži, si rádi vlasy na rezavo barví: co je vzácné, to je vždycky cenné. Ale poté, co Kelsea hodinu vrhala na strážného kradmé pohledy, byla si jistá, že tyhle rezavé vlasy jsou pravé. Žádná barva není takhle dobrá.

Po levici měla vysokého gardistu s tmavými vlasy a mohutnými rameny. Vypadal jako ten typ, kterým byste mohli někomu vyhrožovat. Před ním jel 14

mnohem menší, skoro drobný strážce se světle hnědými vlasy. Toho si Kelsea prohlížela obzvlášť důkladně, protože jí byl zřejmě věkem bližší, snad ani ne třicetiletý. Snažila se zaslechnout jeho jméno, ale kdykoli si ti dva gardisté něco řekli, bylo to potichu a Kelsea to zjevně neměla slyšet.

Carroll, jejich vůdce, jel na špičce kosočtverce. Kelsea z něj viděla jen šedý plášť. Občas vyštěkl nějaký rozkaz a celý útvar maličko změnil směr. Postupoval sebejistě a Kelsea mu věřila, že ji opravdu doveze tam, kam se má dostat. Tahle schopnost rozkazovat byla zřejmě pro kapitána gardy nezbytná; Carroll je muž, jakého bude potřebovat, jestli má přežít. Ale jak si má získat věrnost kteréhokoli z nich? Nejspíš ji považují za slabou. Možná dokonce nejen ji, ale všechny ženy.

Někde nahoře zakřičel sokol a Kelsea si stáhla kapucu do čela. Sokoli jsou krásní tvorové, a také dobré jídlo, Barty jí ale řekl, že v Mortmesne a dokonce i na tearských hranicích se sokoli trénují jako nástroje zabijáků. Zmínil se o tom jen mezi řečí, jako o zajímavosti, ale Kelsea na to nikdy nezapomněla.

„Na jih, mládenci!“ křikl Carroll a celá jednotka se znova trochu stočila. Slunce rychle klesalo za obzor a vítr chladl přicházející nocí. Kelsea doufala, že už jejich cesta brzo skončí, ale raději by v sedle zmrzla, než aby si stěžovala. Loajalita začíná respektem.

Žádný vládce si nikdy svou moc neudržel dlouho, pokud si ho nevážili ti, kterým vládl, opakovala jí mnohokrát Carlin. Panovníci, kteří se pokoušejí podrobit si neochotné obyvatelstvo, nevládnou ničemu, a jejich hlava nakonec často skončí naražená na kůl. Barty to shrnul ještě výstižněji: Buď si získáš svůj lid, nebo ztratíš trůn.

Dobrá slova, a Kelsea teď chápala jejich moudrost ještě víc než dřív. Neměla ale tušení, jak to udělat. Od Bartyho věděla něco o vojenské strategii, ale jen velice málo o skutečných bitvách, a byla si jistá, že znalosti vyčtené z knih nebudou pro tyhle muže nic znamenat. Sevřela otěže pevněji a znova zalitovala, že si neoblékla jezdecké rukavice. Už se ale chtěla co nejrychleji odrhnout od té rozpačité scény před chalupou. Teď necítila konečky prstů, dlaně měla rudé a odřené od hrubé kůže otěží. Přetáhla si přes ně rukávy pláště, jak to jen šlo, a jela dál.

Hodinu nato Carroll své lidi zarazil. Byli na malé mýtině mezi tearskými duby, s hustým podrostem plazivce a té záhadné rostliny s červenými listy. Kelseu 15

napadlo, jestli některý z gardistů ví, co to je. Každá jednotka měla aspoň jednoho léčitele, a ti by o rostlinách měli něco vědět. I sám Barty byl léčitel.

Stráže se shlukly okolo Kelsey a čekaly, až Carroll obrátí koně a vrátí se. Dojel k ní, prohlédl si její zarudlou tvář a křečovitě sevřené otěže. „Můžeme tady pro dnešek zastavit, jestli chceš, výsosti. Ujeli jsme slušný kus cesty.“

Kelsea s určitým úsilím pustila otěže a shrnula si kapucu z hlavy. Snažila se nedrkotat zuby. Když se jí konečně povedlo promluvit, znělo to chraplavě a roztřeseně. „Věřím tvému úsudku, kapitáne. Pojedeme tak daleko, jak považuješ za nutné.“ Carroll na ni chvilku hleděl, pak se rozhlédl po mýtince. „Sem to stačí, paní. Stejně musíme brzo vstávat a už jsme dlouho na cestě.“ Muži sesedli. Kelsea, ztuhlá a nezvyklá na dlouhé jízdy, neobratně seskočila, skoro upadla, pak klopýtla a chvilku se potácela, než zase chytila rovnováhu.

„Rafane, stan. Elstone a Kibbe, jděte pro dřevo. Ostatní se postaráte o obranu. Mhurne, chyť nám něco k jídlu. Lazare, královnina koně.“

„Kapitáne, o svého koně se postarám sama,“ odpověděla Kelsea tak rázně, jak dokázala.

„Jak si přeješ paní, Lazarus ti donese, co budeš potřebovat.“

Vojáci se rozběhli za svými úkoly. Kelsea se předklonila a s potěšením cítila lupání v páteři. Stehna ji bolela, jako by do nich schytala pár ostrých ran. Potřebovala by si je pořádně protáhnout, ale před všemi těmi muži to rozhodně dělat nebude. Odvedla svou klisnu ke stromu na konci mýtiny a otěže volně přivázala k jedné z větví. Pohladila zlehka klisnu po hedvábném krku, ale kůň pohodil hlavou a zařehtal; nechtěl se nechat hladit. Kelsea toho nechala. „No dobře, holka, dobře. I tebe si asi budu muset získat.“

„Výsosti,“ zavrčel za ní nějaký hlas.

Kelsea se otočila a uviděla Lazara s palcátem v jedné a hřbílkem v druhé ruce. Nebyl tak starý, jak si původně myslela; tmavé vlasy mu teprve začínaly ustupovat. Nemohlo mu být moc přes čtyřicet. Tvář ale měl hodně vrásčitou a tvářil se zachmuřeně. Pro Kelseu, která znala jen tváře Bartyho a Carlin, byl ten muž záhadou. Ruce měl samou jizvu, ale nejvíc ji upoutal palcát, který měl zastrčený za pasem; železná koule s hroty ostrými jako jehly.

Rozený zabiják, pomyslela si. Palcát byla zbraň spíš na efekt, pokud s ní nezacházel někdo dost prudký na to, aby byla účinná. Při té myšlence by jí 16

vlastně měl správně běhat mráz po zádech, ale ji jeho přítomnost naopak uklidňovala; byl to muž, který žil s násilím většinu svého života. Vzala od něj hřbílko a povšimla si, že má Lazarus pohled sklopený k zemi. „Díky. Nevíš náhodou, jak se ta klisna jmenuje?“ „Ty jsi královna, paní. Jmenuje se tak, jak ty řekneš.“ Jeho bezvýrazný pohled se ne chvilku potkal s jejím a pak se zase odvrátil.

„Nemůžu jí přece dávat nové jméno. Jak jí říkají?“

„Ty můžeš, co chceš.“

„Její jméno, prosím.“ Kelsea už začínal zuřit Všichni si o ní myslí jen to nejhorší. Proč?

Po chvilce Lazarus pokrčil rameny a odpověděl: „Žádné pořádné jméno nemá. Já jsem jí říkal May.“

„Díky. Hezké jméno.“

Vykročil pryč. Kelsea sebrala odvahu a tiše řekla: „Nedovolila jsem ti odejít, Lazare.“

Obrátil se k ní s neutrálním výrazem. „Omlouvám se. Přála sis ještě něco, paní?

„Proč jste mi přivedli klisnu, když vy všichni jedete na hřebcích?“

„Nevěděli jsme, jestli budeš umět jezdit,“ odpověděl Lazarus tentokrát už otevřeně výsměšným tónem. „Nebyli jsme si jistí, jestli bys hřebce zvládla.“

Kelsea přimhouřila oči. „A co jste si sakra mysleli, že jsem celé ty roky v tom lese dělala?“

„Hrála si s panenkami. Česala si vlasy. Nebo zkoušela šaty.“ „Vypadám snad jako marnivá holka, Lazare?“ Kelsea si uvědomovala, že mluví čím dál hlasitěji. Několik hlav se k nim otočilo. „Vypadám jako moje matka?“

Usmál se. „Ani v nejmenším.“

Kelsea se usmála také, i když ji to stálo jisté úsilí. Barty a Carlin v chalupě nikdy neměli zrcadla a Kelsea si nejdřív myslela, že proto, aby nezačala být marnivá. Ale jednou, to jí bylo asi dvanáct, zahlédla svou tvář v hladině tůně za chalupou a všechno pochopila – až příliš dobře. Pocházela z rodu žen proslulých svou krásou, ale ona sama byla tuctová jako ta voda.

„Ještě něco?“ zeptala se ho.

„Smím odejít, paní?“

„Záleží na tom, Lazare. Mám tady sedlovou brašnu plnou panenek a šatů na hraní. Nechceš mi učesat vlasy?“ 17

Chvilku stál bez hnutí a v tmavých očích měl neproniknutelný výraz. Pak se nečekaně uklonil; byla to přehnaná poklona, příliš hluboká, než aby byla upřímná.

„Můžeš mi říkat Palcát, jestli chceš, paní. Většina lidí mi tak říká.“

A pak odešel, světle šedá tearská uniforma se ztratila ve večerních stínech mýtiny. Kelsea si vzpomněla na hřbílko a otočila se, aby se postarala o klisnu. Při práci jí mysl horečně pracovala.

Možná bych si je získala odvahou.

Ne, respekt těch lidí si nezískáš nikdy. Budeš ráda, když neumřeš dřív, než se dostaneš do Pevnosti.

Možná. Ale když neudělám nic, dopadne to špatně také.

Ty mluvíš, jako bys měla na vybranou. Nemůžeš nic než dělat, co ti řeknou.

Jsem královna. Nemusím je poslouchat.

To si myslí většina královen až do chvíle, kdy dopade sekera.

K jídlu byla zvěřina, houževnatá a po opečení na ohni sotva poživatelná. Ten jelen musel být hodně starý. Kelsea po cestě Reddickem viděla jen pár ptáků a veverek, i když zeleň byla velice šťavnatá. Málo vody tu být nemohlo. Les měl správně překypovat životem. Chtěla se na to mužů zeptat, obávala se ale, že by si to vyložili jako stížnost na večeři, a tak mlčky žvýkala tuhé maso a hodně se snažila nezírat příliš okatě na stráže kolem sebe a na zbraně, které měli zavěšené za pasem.

Po večeři si vzpomněla na dárek od Carlin. Kolem ohně stálo několik luceren; uchopila jednu z nich a šla ze svého sedla sundat cestovní vak. Dva strážní, Lazarus a ten vysoký ramenatý muž, jehož si povšimla na cestě, se zvedli od ohně a následovali ji k improvizované stáji. Jejich kroky skoro nebylo slyšet. Kelsea si uvědomila, že po mnoha letech samoty už pravděpodobně nikdy sama nebude. Ta myšlenka by asi měla být uklidňující, ale místo toho ji zamrazilo kolem žaludku.

Muži budou spát kolem ohně, pro Kelseu asi pět metrů dál na kraji mýtiny postavili stan. Když vstoupila dovnitř a zavázala vchod na tkanice, slyšela, jak se oba strážci postavili po stranách vchodu. Pak nastalo ticho.

Kelsea hodila tašku na podlahu a chvíli přehrabávala šaty, až našla obálku z bílého ručního papíru. To byl jeden z mála drobných přepychů, které si Carlin 18

dopřávala. Uvnitř se něco posunovalo a převalovalo. Sedla si na lůžko; chtěla dopis otevřít, ale zároveň si ho chtěla i vychutnat. Carlin před ní měla tolik tajemství. Kelseu odvezli z Pevnosti, když jí nebyl ještě ani rok, a na svou skutečnou matku se vůbec nepamatovala. Něco se ale o královně Elysse přece jen dozvěděla: byla krásná, nerada četla, zemřela, když jí bylo pětatřicet. Kelsea netušila, jak její matka zemřela; to bylo zakázané území. Dlouho na obálku hleděla, pak ji vzala do rukou a zlomila Carlininu pečeť.

Ven vyklouzl drahokam na jemném zlatém řetízku

Kelsea vzala řetízek do prstů, pohupovala s ním ve světle lucerny a prohlížela si ho. Bylo to dvojče náhrdelníku, který nosila na krku celý svůj život: safír ve smaragdovém brusu na jemném, skoro křehkém zlatém řetízku. Safír se ve světle lucerny vesele blyštěl a občas vrhl na stěnu stanu modrý odlesk.

Kelsea znovu sáhla do obálky a hledala dopis. Nic. Zkontrolovala oba rohy, obrátila obálku vzhůru nohama, přidržela ji proti světlu. Pod pečetí spatřila jediné slovo, naškrábnuté Carlininým rukopisem.